Přece jenom... jsi to TY!

18. prosince 2011 v 20:18 | Lacy |  Kratší povídky
Nejprve jsem si pohrávala s myšlenkou hororu... A vidíte, zase je to romantika. Napsala jsem ji ve vlaku cestou z Německa od naší "spřátelené školy", takže když jsem to opisovala do počítače, měla jsem drobné problémy se svým rukopisem. Ale nakonec jsem povídku opsala a dokončila. Jsem s ní celkem spokojená, ale vím, že některé části by mohly být lepší. Proto prosím našeho vrchního hnidopicha Miri, aby se do mě hezky opřela nenechala na mě ani nit suchou :-).
Přeji příjemné čtení!
Vaše Lacy


Když uslyšela šramot klíče v zámku, věděla, že je to on, ještě před tím, než ho spatřila celého mokrého ve dveřích. Jeho, noční můru i nedosažitelný sen zároveň, člověka, se kterým se toužila setkat už... už hodně dlouho. Očekávala ho, to ano, ale stejně byla zmatená, že přišel zrovna sem. Co ho mohlo dohnat až na místo, které jak on, tak ona svorně nenáviděli a které jim, společně s Nimi, zničilo život. Chlad? Možná. Výčitky? Nepravděpodobné. ...Oni? Nejspíš ano. Rozhodně tu ale nebyl dobrovolně, na to ho znala příliš dobře - tedy ne že by o to stála. Patrně neměl tušení, že ho pozoruje, jinak by tu neseděl klidně u stolu s tváří v dlaních. Bál se jí, stejně jako se jí báli i ostatní lidé. Ale on na rozdíl od nich měl pádný důvod.

Nevěděl, že tu je, nevěděl, že je momentálně zcela v její moci. Mohla by zamknou dveře klíčem, který má jenom ona nebo ho rovnou zabít, stejně by ho nikdo nehledal - za jeho zmizením mohli totiž klidně stát i oni, to všichni v jeho okolí věděli. Ano, mohla by ho zabít - kdyby ovšem chtěla.
Cítila po celém těle zlovolné mrazení a ruce se jí neovladatelně chvěly. Nemohla uvěřit, že ho po tak dlouhé době vidí - a dokonce i živého. Celý rok, od té doby co přišli oni, od něho neměla ani zprávu, ani ťuk a teď tu jsou spolu v jedné místnosti.

Byla svým způsobem ráda, že je tu, sice nevěděla, z jakého důvodu. Pomsta? Ne, o něco tak primitivního jí nikdy nešlo. Zklamání? To také ne. Nenáviděla ho, to ano, ale nebyla ten typ zhrzených milenek, které dávají svůj smutek veřejně najevo. Byla to jen prachobyčejná zvědavost, co jí neustále hnala vpřed. Chtěla jen pár odpovědí na své otázky, které by jí jinak strašily až do konce jejího života. A ten byl zatraceně blízko.
Za okny zahučel vítr a dřevo pod jeho tlakem zaskřípalo. Tato chata stála v těchto končinách zcela osamocená, obklopená jen lesy, ledem a sněhem, dost daleko od civilizace. Někdy to nebylo na škodu, ale teď by jí bylo možná milejší, kdyby byli o trochu blíže k městu.

Povzdechl si a pohodlně se opřel o opěradlo dřevěné židle. Ztuhla, i když si mohla být stoprocentně jisté, že vidět jí nemůže. Stíny v tohu jí věrně a spolehlivě kryly. Zluboka se nadechla a strčila rozklepané ruce do kapes. Je čas jednat.
"Ahoj," pozdravila ho a snažila se, aby to vyznělo chladně a odtažitě. Povedlo se. Smířeně si jí měřil pohledem, byla zklamaná, protože žádné jiné reakce se nedočkala. Vidí ji po tak dlouhé době... a nic?
"Ty jsi věděl, že pro mě přijdou, viď?" zeptala se. Stroze přikývl a ona měla co dělat, aby ovládla zuřivost, která prostupovala celým jejím tělem. Parchant.
"Proč? Proč jsi mě nevaroval?" Zašeptala. Zuřivost stejně rychle vyprchala jako přišla. A nahradil ji jiný pocit - zklamání. Dál se na ní díval, ale měla pocit, že v očích mu přece jenom mihla nějaká emoce. Dávej si pozor na jazyk chlapečku, už tak jsi na tom dost špatně.
"Nebyl to můj problém," pokrčil rameny. Něco uvnitř jí chtělo řvát, křičet bolestí, pomstít se tomu hajzlovi za to, že ji jim vydal jen tak milost, ale přestože jí do očí vhrkly slzy zklamání, ona pouze vztekle zasyčela a zatnula pěsti. Pomalu se uvolnila, a když si byla jistá, že je naprosto klidná a přešla k němu, odsunula si židli a sedla si ke stolu naproti němu. Ležérně opřela své lokty o stůl a nenávistně na něj zírala. Zvenčí bylo slyšet škěkot psů a hlasy lidí, stále se přibližující.

"Pěkné deja vu, co?" Zašeptala a uchechtla se. "Jdou si pro tebe. Ale já nebudu srab jako ty. Zůstanu," řekla tichým, svůdným hlasem a naklonila hlavu na stranu. Stále se na ní díval, skrytý za svou kamennou a ledovou maskou.
"Měla bych jít," zavrtěla hlavou sama nad sebou a zamyšleně pozorovala své ruce ležící na stole. "Sice jsi kretén a ubožák a vím, že je to jen tvoje věc a správně bych tě tu měla nechat zemřít a vykašlat se na tebe, ale já..." zaváhala a zajíkla se, sklonila hlavu, takže jí vlasy napadaly do obličeje.
"Ale?" zopakoval tázavě a v jeho hlase zazněla zvědavost. Posbírala zbytek své hrdosti a zpříma mu pohlédla do očí.
"Nechci zemřít sama," odpověděla jasným hlasem. Překvapeně se pousmál a chvíli jí pohled oplácel, ale pak blízko chaty pod okny zavyl pes. Oba sebou cukli, když uslyšeli ten žalostný a táhlý zvuk. Natáhl své ruce přes stůl, aby ty její sevřel v chápavém dotyku. Když se na verandě ozvaly kroky a kdosi hlasitě zabušil na dveře, sevřel její ruce ještě pevněji. A už je nikdy nepustil.

P.S.: Nevíte někdo náhodou jak tu udělat odstavce? Celkem mě to štve...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K - SB K - SB | Web | 31. prosince 2011 v 21:42 | Reagovat

Chci vám popřát krásný Nový Rok, spoustu štěstí, zdraví, lásky, přátel, úspěchů v novém roce :-)

2 Miri Miri | Web | 4. ledna 2012 v 16:51 | Reagovat

Mnoho otevřených konců a začátků. Můžu si ten příběh vyložit naprosto libovolně.
Trochu mě mrzelo, že v tom byla myšlenka a ta pokračovala a už to vypadalo na děj, ale pak to bylo useknuté. Jistým způsobem je to zajimavé a já si mohla v hlavě tu scénu prohlédnout ze všech stran a určit si několik možností pokračování, ale zároveň mě zklamalo, že jsem se nedozvěděla, která z těch možností je správná.
To je taková věc, s kterou mám sama hrozný problém. Utvoří se mi v hlavě příběh a když to napíšu zdají se mi všechny náznaky úplně jasné, ale pak to lidi špatně pochopí. Z tohohle příběhů jsem měla pocit, že jsem nepochytila to, co jsi tím chtěla říct.
Potom mi trochu vadil charakter té ženy, nebo dívky. Trochu mi připadala jako upírka a já upíry zrovna nemusím.

Celkově příběh pěkný. Líbí se mi ta atmosféra která z toho dýchá a ti tajemní oni s psama. Začátek mi přišel až dětinský, ale vylouplo se z toho celkem originální dílo.

P.S.: Nezapomeň napsat jak jsi dopadla s tou soutěží. Vyhodocení je tuším 26.ledna? Pokud se to tedy nezměnilo za ty tři roky :-D

3 Lacy Lacy | 6. ledna 2012 v 19:57 | Reagovat

Ten začátek mi taky příjde divný, několikrát jsem to přepisovala a stejně je to zvláštní. Jinak díky za pořádnou kritiku, ať vím co zlepšovat :)

4 Miri Miri | Web | 6. ledna 2012 v 20:35 | Reagovat

Po té poznámce o vrchním hnidopichovi jsem ti musela napsat pořádnou kritiku, nechci se té hodnosti jen tak vzdát :-D

5 Lacy Lacy | Web | 8. ledna 2012 v 19:53 | Reagovat

Nedivím se ti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama