Evangeline

1. prosince 2011 v 16:34 | Lacy |  Kratší povídky
Zdravím! Posledních několik dní jsem se párala s povídkou do jedné soutěže. Téma je A říkám dost! a myslím, že výsledek je celkem slušný. Samozřejmě jsem se málem nevešla do dvou stránek, což je maximum, ale nějak jsem to tam smrskla :-). Povídku jsem psala nejenom proto, že se mi chtělo, ale i z toho důvodu, že naše češtinářka nabízí za odeslaní práce do soutěže jedničku. A co si budeme nalhávat, momentálně by se mi docela hodila :-)



Dívenka v žlutých šatech a cestovním plášti seděla na své veliké posteli a v rukách držela objemnou knihu. Nečetla ji, jen těkala pohledem z písmen na zeď a občas si povzdechla. Své blonďaté lokýnky měla vyčesané nahoru, jen jeden pramínek jí padal do pihatého obličeje. Sedla si zpříma a upřeně před sebe zírala, ubíhala vteřina za vteřinou, minuta za minutou a dívka se stále nehýbala. Po chvíli ale knihu zavřela, položila ji na noční stolek vedle postele a přešla k jedinému oknu v místnosti. Otevřela ho a nechala si vlasy cuchat větrem. Usmála se a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, ale poté znovu nasadila svou smuteční masku a zadívala se na všude se rozprostírající lesy. Lesy, které umí jak darovat životy, tak je také brát. Nikdy nezapomene ten pohled na zakrvácenou Jane, když jí služebnictvo vyneslo z houští. Avšak věděla, že odsud už díky bohu brzy odjedou - doktoři Jane dávali maximálně pár dní a Charlotta pochybovala, že by tu matka chtěla po její smrti zůstat.
"Dost! Nech toho..." řekl někdo tichým hláskem. Dívenka se rozhlédla, ale v pokoji ani venku pod okny nebylo živé duše.
"Musíš se přestat trápit, Charlotto. K ničemu to nevede a jen si tím ubližuješ." pokračoval hlas.
"Kdo jsi?" zvolala Charlotta vyděšeně a pátrala po pokoji po tom neznámém. Koukla se pod postel, do truhly i šatní skříně, pro jistotu zkontrolovala, jestli se někdo neskrývá za těžkými rudými závěsy.
"Tady jsem ty truhlíku," ozvalo se těsně za ní. Charlotta vykřikla, couvla a narazila do křesla.
"Pozor! Neboj, nechci ti ublížit ale pomoct ti, což půjde těžko, pokud mě zasedneš." promluvil někdo znovu. Charlotta se překvapeně zastavila před křeslem, do kterého před chvílí narazila a na kterém seděla krásná porcelánová panenka. Klekla si, aby se jí dívala přímo do očí a nevěřícně se dotkla její tváře. Panenka měla bělostnou pleť, růžové tváře a tmavé vlasy stočené v rozkošných lokýnkách. Dívala se na Charlottu moudrýma zelenýma očima a měla krásně zdobené šaty. Charlotte se zastavila pohledem na vyšívané stužce, kterou měla panenka omotanou kolem pasu. Evangeline přečetla nahlas.
"Ale vždyť ty nemůžeš mluvit," prohlásila překvapeně, "hračky nemluví."
"Ale můžu. Copak mě neslyšíš?" Řekla panenka a Charlotta jí přitom fascinovaně pozorovala.
"Charlotto," oslovila ji, "už ses dost litovala - musí to skončit. A nedívej se na mě takhle. Chci ti jen pomoct!"
"Jestli chceš někomu pomoct, tak Jane," povzdechla si zoufale Charlotta, "Lékaři jí dávají maximálně týden."
"Když pomůžu tobě, pomůžu tak i jí," prohlásila panenka sebejistě a naklonila hlavu směrem k dívce. "Můžu ti slíbit, že se uzdraví."
"To je sice hezké," pousmála se smutně dívka, "ale k ničemu by to nebylo."
"Ale ano, bylo" pokývala panenka hlavou, "Jediné, co pro to musíš udělat, je věřit mi." Charlotta se na ní podívala a když zjistila, že Evangeline to myslí opravdu vážně, pocítila naději.
"Tak dobrá, slib mi to," požádala ji. "Uzdrav ji, prosím."
"Slíbím, ale chci, abys mi něco na oplátku slíbila ty," řekla Evangeline. "Slib mi, že se už nebudeš trápit."
"To je lehké," zasmála se zvesela Charlotta, "když vím, že můj nejmilovanější člověk na světě bude žít, nepřijde mi těžké být šťastná a veselá."
"Tak to je dobře," usmála se panenka. "Ale chci ještě něco - abys mi slíbila, že se ten motýl, který sedí na parapetu a který brzy odlétne, znovu vrátí." pokynula bílou rukou směrem k otevřenému oknu.
Charlotta se na něj zadívala a spatřila krásného pestrobarevného motýla s křídly jako duha. "Chci jen a jen tohle," řekla Evangeline. Charlotta otevřela pusu, ale hned jí znovu zavřela. Zavrtěla hlavou a smutně se na panenku obrátila.
"Chceš nemožné, nemůžu to slíbit a ani to nemůžu splnit. Takový motýl přilétne a odlétne kdy chce a já to neovlivním." Obrátila hlavu zpět k oknu. Motýl roztáhl křídla a vzlétl, zamířil vzhůru a zmizel panence i dívce z dohledu. Ta se nešťastně usmála a prohlásila: "Vidíš? Nemysli si, on se už nevrátí."
"To je dost možné. Ale pověz mi, co tím ztratíš, když to slíbíš." Řekla panenka a Charlotta se zamyslela.
"Vlatně nic. Tak jo, slibuju ti to," pousmála se Charlotta, objala panenku a pohladila ji po hebkých vlasech. Někdo zaťukal na dveře a Charlotta rychle položila Evangline na postel.
"Dále!" Zvolala a do pokoje vešla služebná Anna. Když uviděla, jak si Charlotta hezky hraje, usmála se a vysekla pukrle.
"Kočár na vyjížďku je připraven a vaši rodiče čekají už jen na vás, slečno Charlotto." Charlotta si povzdechla, vstala a upravila si svůj plášť. Podívala se na panenku - ta klidně ležela na přikrývce a rty měla zvlněné v jemném úsměvu. Sledovala ji pohledem, dokud se za ní nezavřely těžké dřevěné dveře.
Od této chvíle se z ní a panenky Evangeline stala nerozlučná dvojka. Charlotta ji pořád vláčela s sebou, na slavností večeři jí dokonce vyhradila zvláštní židli. Evangeline si s ní ráda hrála a povídala, Charlotta díky ní zapomněla na celý svět i s jeho problémy. Panenka se uměla smát i mračit, urazit se i plakat. Měla emoce jako každý jiný člověk.
Za pár dní přijelo pár dam ze sousedních panství na šálek čaje, ovšem všechny namísto veselého klábosení mluvily o jednom - o Jane a jejím zranění. Charlotta by za nimi nejraději vůbec nešla, ovšem na chvíli se musela zdržet v jejich přítomnosti, aby je pozdravila a přivítala, jak to vyžadovala slušnost.
"Ó, má ubohá Jane," plakala její matka a otírala si oteklé oči krajkovým kapesníčkem. Celá společnost momentálně seděla na verandě u menšího kulatého stolu a popíjela čaj. "Nevím, jak to snesu. Nejspíš se brzy odstěhujeme, nedokázala bych každý den dívat se na místo, kde moje Jane zemřela..."
"To je jasné," utěšovala jí jedna z ctihodných dam. Odhrnula si z obličeje pramen tmavých vlasů a odložila na stůl šálek čaje, "Pojedete ale až po pohřbu, nebo ne?"
"Ach ano, po pohřbu," vzlykla Charlottina matka, "Arthur má ve městě známého kněze. Pohřeb může být ihned po tom, co Jane zemře."
"A můj manžel má ve Skotsku nějaké příbuzné - ti by vám mohli sehnat pěkné bydlení," podotkla další z dam, světlovlasá s červenými tvářemi. "Budete se tam mít dobře, tamější vzduch vám jistě prospěje."
Charlotta, která dosud jen tiše seděla, vstala a popuzeně zakřičela: "Dost! Přestaňte o Jane mluvit jako by byla mrtvá" zaječela rozhořčeně a ihned se na ní obrátilo pět párů očí. "Ona je stále naživu a taky neumře! Nesmí! Evangeline to slíbila a Jane tu zůstane!"
Popadla svou panenku ze židle a rozeběhla se směrem k domu. Dámy za ní začaly zuřivě diskutovat, ale ona si jich nevšímala. Slyšela, jak jedna z nich řekla té tmavovlasé: "Chudák maličká Charlotta, asi se s tím ještě nesmířila. Určitě pro ní není lehké přijmout fakt, že Jane brzy zemře." že Jane zemře... opakovala si v hlavě, ...že Jane zemře...
"NE!" vykřikla znovu, rozplakala se a vrazila do svého pokoje. Zamkla dveře na petlici, vrhla se na postel, jednou rukou sevřela Evangeline a druhou přikrývku. "Ne," plakala, dusila vzlyky v polštáři a objala panenku ještě pevněji. "Ona neumře, slyšíš," obrátila na ní svůj uslzený obličej. "Ten motýl se vrátí, slibuju! Jen prosím nenech Jane umřít, prosím." Plakala a plakala - pomalu už jí docházelo, že její sestra odejde a už se nevrátí a Evangeline s tím nebude moci nic dělat. Nechápala, jak o tom můžou všichni tak chladně a klidně mluvit. Charlotta si nedovedla představit, co bude dělat, až Jane zemře. Bez jejího smíchu, bez jejího hlasu a tváře bude svět pustý a ztracený.
Zvedla se a posadila. Skrčila nohy a přitáhla si je až k bradě, zírala na lesy za okny a proklínala je, jelikož nebýt nich, tak se nic takového nestalo a ona by si užívala příjemné odpoledne se svou rodinou.
Za oknem se mihlo něco barevného, Charlotta překvapeně zamrkala a zvedla hlavu. Létal tam barevný motýl a neustále narážel do skla, prosil, aby jej pustili dovnotř. Charlotta radostně vyskočila a doběhla k němu, otevřela okno dokořán a nechala ho vlétnout dovnitř. Třepetal křídly rychle jako kolibřík a poté, co obletěl celý pokoj, usedl na opěrku křesla. Charlotta zvedla Evangeline, roztočila ji ve vzduchu a přitiskla k sobě.
"On přiletěl," zašeptala, " takže Jane bude v pořádku." Odtáhla od sebe panenku a zadívala se na ní, ale nohy a ruce jí bezvládně visely a zírala na ní skelnýma očima bez výrazu. "Evangeline!" oslovila jí, ale panenka dál mlčela, dál na ni zírala mrtvýma očima.
"Ne, to ne," hlesla lehce s ní zatřásla. Evangeline se svezla hlavička na stranu, ale dál mlčela, "vždyť si to slíbila..." Mlčky jí sledovala a po otváři se jí koulela osamocená slza.
Z chodby se ozval dusot nohou a Charlotta se připravila odehnat nezvaného návštěvnika, aby mohla být sama. Po chvíli kdosi zabušil na dveře. "Slečno Charlotto," zavolala Anna radostým a jásavým hlasem, "vaše sestra se probrala a chce s vámi mluvit. Už její o dost lépe." Charlotta nadšeně vykřikla, odstrčila petlici a vrhla se služebné do nároče. Ta ji překvapeně chytila, až se zakymácela a nechala ji, ať jí pláče štestím do zástěry. Pak Charlotta vystřelila jako šipka z pokoje a za chvilku bylo slyšet, jak hlučně běží ze schodů dolů.
"Pozor, běžte opatrně," křikla za ní Anna a usmála se. Byla ráda, že se slečna Jane uzdravuje - nebylo to sice definitivní, ale když už se probrala, má prý slušnou šanci na přežití. Přejela pohledem zaneřáděnou místnost, povzdechla si a ustlala postel, zavřela okno a posadila panenku do křesla. Pak za sebou pečlivě zamkla dveře.
Motýl naposledy zakroužil po pokoji a usedl na hřbet ruky porcelánové panenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miri Miri | Web | 1. prosince 2011 v 20:59 | Reagovat

To vám zadávala Sejnová? U nás žádný snahy o soutěže v literatuře nebo výtvarce nejsou. Občas nějaká soutěž z matiky, zemáku, nebo bižule, ale aby jsme projevily trochu umění, to ne :-(

2 Miri Miri | Web | 1. prosince 2011 v 21:01 | Reagovat

Ze začátku jsem měla trochu problém se soustředěním, nic mě nezaujalo, ale nakonec jsem se do toho začetla a hodnotím celkem kladně. :-)

3 K - SB K - SB | Web | 1. prosince 2011 v 21:53 | Reagovat

Děkuju za pochvalu, jsem ráda, že se ti to líbí:-). Tvojí povídku si přečtu až zítra až budu mít čas, ale už podle prvního odstavce mě to dost zaujalo, těším se, až si to přečtu :-)

4 Miri Miri | Web | 2. prosince 2011 v 9:29 | Reagovat

Ještě něco :D

Ten konec upřímně obdivuju, hrozně se mi tam líbil ten motýl a ta radost Charlotty z toho že přiletěl, prostě dokonalý :)

5 Lacy Lacy | Web | 2. prosince 2011 v 15:33 | Reagovat

[1]: Jojo, sejnovka. Stejně to vždycky odevzdají tak dva lidi, tak co :-)

6 K - SB K - SB | Web | 2. prosince 2011 v 18:33 | Reagovat

Krásně čtivé, poutavě píšeš. Od samého začátku mě to pohltilo. Souhlasim s Miri, že ten konec byl famózní. Krásné, jen tak dál, těším se na tvou další povídku :-)

7 Lacy Lacy | Web | 3. prosince 2011 v 11:23 | Reagovat

Děkuju :-)

8 Ebolin Ebolin | Web | 3. prosince 2011 v 12:11 | Reagovat

Krásný a originální ;-)
Já taky teď píšu hodně povídek do různých soutěží, do toho ještě tu na blogu a ještě se snažím dostat se ke své knize :-)
Jako na zabití nám učitelky dávají miliardy úkolů a ikdyž teď nechodím kvůli koleno do školy, mám toho až nad hlavu ;-)
Nesnáším, když mi někdo zadává přesné rozměry - přeci jen se umím rozepsat :D
Děkuju za komentář, dám ti vědět, až bude pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama