P.S. Zemři, zlato! - část 2.

25. listopadu 2011 v 15:31 | Lacy |  Kratší povídky
Jaj! Právě jsem si to znovu přečetla -věřte mi, mým cílem nebylo udělat z toho jakýsi teenage blábol. Ale co se stalo, stalo se a v rámci příběhu bylo nutné tam jisté věci zapojit. Ale mohlo to dopadnout i hůř a to si nedělám srandu.



Když jsem se ráno probudila, Nellie už byla dávno pryč a zbyla po ní jen zmuchlaná deka a Pan Medvídek zachumlaný v polštáři. Přehodila jsem přes sebe župan, vyšla z pokoje a zamířila dolů. Nakukovala jsem postupně do všech pokojů, až jsem našla Nellie v ložnici jejích rodičů. Seděla na zemi v tureckém sedu a neslyšně pohybovala rty.

"Proboha Nell, co tu děláš takhle brzo?" Potlačila sem zívnutí. "Vždyť je teprve... eee..." zaostřila jsem na nástěnné hodiny které visely nad velkou postelí, "teprve půl šestý!"
"Tyler mě vzbudil," pokrčila rameny, pohled upřený kamsi do neznáma za mě. Proběhlo mnou mrazení.
"Neplácej nesmysly," odbyla jsem jí a skousla si chvějící se ret. Včera jsem ponocovala dlouho do noci a přemýšlela o všem, co mi malá řekla. Nesmím se už vyděsit ani nechat rozhodit jménem Tyler. Je mrtvý. Je pryč a já se s tím musím konečně smířit. Povzdechla jsem si a podívala se na Nellie.Ta měla nakloněnou hlavu na stranu a soustředěně se mračila.

"Říká, že jsi nervózní," prohlásila a poprvé za celou dobu se mi podívala do očí. "Vždy když si nervózní si podle něj koušeš rty. A hraješ s prsty," pokračovala. Nejistě jsem se uchechtla - to proto, že všechno to byla pravda. Přepadla mě panika.

"Fajn. Takže teď řekni prosím Tylerovi, že jsi jdeš čistit zuby, no šup šup šup," pleskla jsem ji přes záda. " Když teď půjdeš hezky do koupelny, možná ti udělám k snídani palačinky." Popadla jsem ji za rameno a vyšoupla ze dveří.
"Ale.. "bránila se nechápavě, ale dřív než stačila dopovědět větu jsem za ní zabouchla dveře. Popotáhla jsem a utřela si slzu, která mi tekla po tváři. Minuty ubíhaly a já se neopovážila pohnout, poslouchala jsem, dokud se neozvalo klapnutí dveří do koupelny. Takže Nellie poslechla.

Tělem mi projelo zachvění a já odolávala nutkání sednout si a rozbrečet se jako malé dítě. Hmmm, takže tohle je tedy ta má vyrovnanost, kterou jsem se včera večer utěšovala a která se po první zmínce jména Tyler rozpadlana kousky. Takhle to tedy nepůjde. I když - možná je to pravda. Možná s ním dokonce mluví, třeba ji vyhledal a chtěl se se mnou spojit - pomocí Nellie.
Ne, nebudu se tím utěšovat. Nebo mi hrábne a za pár měsíců skončím v nějakém ústavu pro duševně choré.

Povzdechla jsem si a popošla směrem k velkému zrcadlu, které stálo naproti královské posteli s nebesy. Bylo opravdu překrásné, s krásným, starožitným rámem. Postavila jsem se před něj a zasténala při pohledu na svůj obličej. Byl bílý jako smrt, dominovaly mu červené opuchlé oči a pod nimi se rýsovaly tmavé kruhy. Ne nic co by trocha make-upu nespravila, nechci-li vyděsit ostatní. Nepřítomě jsem si upravovala vlasy a zpívala si znělku z reklamy, když jsem si všimla, že vedle mého odrazu v zrcadle jsou nějaké skvrny. Pokusila jsem se je vyčistit pomocí rukávu županu, ale nešlo to. Prohlédla jsem si je zblízka, a v tom mi došlo, na co se vlastně dívám. Na pár modrých očí. Tylerových očí. Zaječela jsem a odkočila od zrcadla. Oči zmizely. Sedla jsem si na postel, chytla se za hrudník a prudce oddechovala. Co to sakra bylo? Zavřela jsem oči a snažila se neúspěšně uklidnit a poslouchala svůj nepravidelný a sípavý dech. Panebože, tohle bude den.

Můj mobil začal vyzvánět a já ho neochotně zvedla a přiložila k uchu.
"Haló," houkla jsem otráveně. Nikdo se neodpověděl, ale zato se z mobilu ozvalo praskání a šumění. Odtáhla jsem ho od ucha a překvapeně zamrkala. Jestli na mě někdo začne se za 7 dní zemřeš, tak mě ale už vážně klepne pepka.
"Haló," zopakovala jsem roztřeseně. Tak, a teď to přijde... 7 dní je celkem dlouhá doba, ne? "Kdo je?"
"Čau," ozval se veselý hlas. Málem jsem spadla z postele. "To jsem já, Sandra."
"Jasně, ahoj," pozdravila jsem a oddychla si.
"Jsi OK? zníš nějak divně."
"Já... mám jen trochu pocuchané nervy," povzdechla jsem si promnula si zpocené čelo.
"Jo, to se nedivim," pokračovala Sandra rozpustile. "Kdyby můj kluk natáhl bačkory, taky by mě to dost vzalo."
"No to teda děkuju," odsekla jsem. Dělá si ze mě srandu? Sandra nikdy neoplývala taktem, ale tohle už trochu přehání.
"Co jsem řekla?" podivila se.
"Áále nic. Jen jsi mi snížila náladu z pěti na dva body," zabručela jsem.
"Tak to sorry. Hele, mám super nápad jak ti ji zvednout," štěbetala dál.
"Povídej," řekla jsem znuděně. Jestli ona něco považuje za super nápad, budou v tom kluci, mejdan anebo nákupy.
"Znáš George z béčka? Jo, určitě ho znáš, vždyť před tebou sedí na bižuli. No prostě jeho rodiče jsou o víkendu pryč a on má celej barák volnej, takže se připrav na boží mejdan. A přijdou tam ti úžasní týpci z univerzity co na nás o těláku koukali, no hustý, ne?" Já jsem to říkala...
"Když myslíš..." protáhla jsem, "ale já tam stejně nejdu. Nebavilo by mě to a navíc hlídám malou."
"Jé, ty a to tvoje hlídání. Ale kdybys..."
"Čau! Už musim," utnula jsem jí a típla to. Fajn, tohle jsem přežila. Takže nakonec nemám sedm dní ale jen pár hodin, protože jak znám Sandru, tak sem klidně napochoduje a vytáhne mě na ten pitomej mejdan. Fajn, něco zkusím.

Znovu jsem si stoupla před zrcadlo a upřeně se do něj dívala, jako kdybych chtěla silou vůle přivolat ty tajemné oči zpět. Po chvíli se znovu objevily. Nezaječela jsem, jen sebou trochu cukla a dál na ně upřeně zírala. Napočítala jsem v duchu do pěti a pak se prudce otočila. Za mnou nikdo nebyl.

"Tylere?" zakřičela jsem a kupodivu byl můj hlas jistý a čistý. Pomalu jsem se otáčela a očima prohledávala každý centimetr čtvereční tohoto pokoje. Pátrala jsme po jakémkoli náznaku modrých očí anebo lidské postavy.

"Vím že tu jsi!" Pokračovala jsem hlasitěji. "Dej mi nějaké znamení! Mě nebo Nellie, to je jedno." hlas se mi na konci zlomil. "Prosím," dodala jsem vroucně šeptem.

Něco kolem mě proplulo. Cítila jsem, jak se o mě něco chladného otřelo a lehce mi přejelo po pravé paži. Vyjekla jsem a otočila se, ruku jsem měla úplně studenou. Z toaletního stolku paní Fitzenderové se zvedla rudá rtěnka a vznesla se do výšky očí. Pozorovala jsem se zatajeným dechem jak pluje vzduchem, zastavila se až před zrcadlem. Neviditelné ruka pak na něj načmárala pár slov. Zatímco jsem sledovala rtěnku jezdící po hladké ploše zrcadla, ucítila jsem na krku ledový dech - někdo za mnou stál. Obrátila jsem hlavu, ale nikde nikdo nikdo a já svou pozornost přesunula zpět na zrcadlo. Stálo tam:AHOJ ALI. MÁŠ SE DOBŘE?

"Tylere," vydechla jsem a v očích se mi zaleskly slzy. "Jseš to fakt ty?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K K | Web | 26. listopadu 2011 v 13:22 | Reagovat

Při čtení jsem se neubránila nepříjemným pocitům. Opravdu jsem se bála!!! Píšeš skvěle, zase mě to vtáhlo do děje a naprosto jsem s hlavní hrdinkou soucítila. Věděla jsem, že to bude její kluk, ale teď začínám uvažovat nad tím medvídkem, je krajně podezřelý...:-D Jen tak dál, takovéhle povídky přímo zbožňuju. Jsem zvědavá, jak se to všechno rozmotá, zatím nemám nejmenší ponětí, kam se bude příběh ubírat :-)

2 smiley-island smiley-island | 26. listopadu 2011 v 13:57 | Reagovat

Krásne....naozaj nádherne píšeš :-)

3 Lacy Lacy | Web | 26. listopadu 2011 v 17:00 | Reagovat

[1]: Díky... Ale medvídek zůstane jen medvídek, žadný vražedný zombík, neboj

[2]: Moc děkuju :-)

4 Ebolin Ebolin | Web | 26. listopadu 2011 v 18:02 | Reagovat

[3]: To jsem ráda, nesnáším zombíky ani nějaké hallowenské příšery ;-)
Je to krásně napsané, vůbec, tu rubriku bys měla změnit na "NEJLEPŠÍ POVÍDKY" i když by to možná vypadalo divně - ale já tu rubriku budu takhle nazývat.
Ty bledneš? V tom případě já rudnu - vždyť jsi skvělá! Vážně se ti básnička líbila? No, asi jo když jsi klikla na můj blog a okomentovala mi ho. Alespoň mám jistotu, že za něco stojím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama