P.S. Zemři, zlato! - 1.část

21. listopadu 2011 v 18:43 | Lacy |  Kratší povídky
Dneska odpoledne jsem si sedla k počítači. Sedla a chvíli jen tak zírala - když v tom se mi v hlavě rodil příběh. Krapet strašidelný, ale nevadí. A jelikož bych nejspíš neměla čas, chuť ani nápady tvořit něco delšího, udělám z toho povídku tak na dvě, tři, maximálně čtyři části. No prostě tak akorát.
Ráda bych jí věnovala Jolly a K, která sídlí na blogu fairysims.blog.cz a kterou já a Jolly můžeme hrdě nazývat spřáteleným blogem.
Přeji příjemné čtení!


Za dveřmi mého podkrovního pokojíku se ozvalo tiché skřípění, jak někdo stoupl na jedno z mnoha vrzajících prken v tomto domě. Zvedla jsem se na lokty a zaposlouchlala se do poklidného nočního ticha. Po chvilci se to vrzání ozvalo znovu - tentokrát blíže a hlasitěji. Už už jsem se chystala vylítnout na toho neznámého, když v tom se dveře potichu otevřely a stála tam malá postavička, Nellie. Zpod její dlouhé bílé noční košilky čouhaly bosé nohy, zčervenalé zimou, dlouhé rudé vlasy, které ji sahahaly až pod zadek a jejichž barva mě nikdy nepřestala udivovat měla rozcuchané a v ruce svírala Pana Méďu. Pan Méďa je starý a ošklivý medvídek, s jednou nohou a jedním uchem, na mnoha místech je olysalý a jeho ošoupaná plyš se matně leskla v měsíčním světle, které na něj dopadalo z vikýřového okna. Upíral na mě své strašidelné a černé korálkové oči, stejně jako Nellie své bledě modré.

"Můžu u tebe spát, Alice?" zašeptala nejistě a vrhla na mě prosebný pohled zpoza svých vlásků.
Povzdechla jsem si, kývla a lehce poklepala na peřinu vedle sebe. Nellie se rozkošně pousmála, přiťapkala a vrhla se do hebkých peřin. Když se pořádně zachumlala, přitiskla ke mně své ledové nožičky. Nechala jsem ji, ať se o mě hřeje, ale rozmrzele si postěžovala.
"Máš je úplně ledové Nell," zašeptala jsem jí do ucha, "musíš nosit bačkůrky. Co by to mu asi řekla paní Fitzenderová?" Pokárala jsem něžně.


Tedy, aby jste rozuměli, Nellie není moje sestra, ikdyž ji jako svou malou sestřičku beru a hodně lidí si to myslí. Pracuji jako holka na hlídaní - potřebuji si vydělat na auto, chudák moje staré asi za chvíli klekne a práce chůvy se mi zdála jako nenáročná (mylně), takže jsem se rozhodla vzít práci u máminy šéfové. Ta se jí totiž jednou svěřila, že potřebují s manželem pro své dítě chůvu a moje zlatá mamča se o tom (samozřejmě náhodou) zmínila doma . Paní Fitzenderová pracuje od rána do večera, malou Nellie hlídám každý den od pěti do devíti, a jelikož mám teď zimní prázdniny, nabídla mi, že bych tu mohla i přespávat a hlídat malou Nellie častěji - samozřejmě za malý příplatek.

"Měla si zlé sny?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, jak pevně se mě drží. To tu bylo poměrně často. Nellie měla často noční můry, jeden čas byla dokonce i náměsíčná. Paní Fitzenderová z toho byla chudák celá nesvá, zavolala si ty nejlepší doktory a psychology. Ti měli shodný názor - Nellie je evidentně vyděšená a ve své hlavě něco blokuje - nějaký zážitek, vzpomínku nebo člověka. Od té doby Nellie nerada spí sama.
Kývla a objala mě. Dala jsem jí pusu do rozčepýřených vlásků, něžně jí pohladila po zádech a potom s ní chvíli lehce kývala.

"Říkal, že tě zná," prohlásila po chvíli Nellie. Už se uklidnila a mluvila ke mně svým zvonivým hláskem - vážným a jistým. Odtáhla jsem se a podívala se jí přímo do rozšířených zornic. Měla ve tváři rozhodný výraz a neohrabeně, ale jemně mě pohladila po vlasech.

"Ach Nellie," zoufale jsem sepjala ruce, "neříkej, že ses zase toulala venku!" Toulání - zvlášť když nikomu neřekne, kam jde -, tak to je jeden z nejoblíbenějších koníčků Nellie.

"Ne, to ne," rychle se obhajovala a vrtěla hlavičkou. Pozvedla jsem obočí. "To on přišel za mnou. Dneska večer, když už jsem šla spát," upřesnila mi svým vysokým hláskem. Jejda! Tohle se mi přestávalo líbit. Snad neměla halucinace nebo tak... To by ještě chybělo.

"On ale opravdu tvrdil, že tě zná," zdůrazňovala, když zpozorovala, že jí nevěřím ani slovo.
"Tak povídej, kdo to byl, Nellie?" zeptala jsem se, jiná cesta ani nevedla. Nechtěla jsem, aby si myslela, že na ní koukám skrze prsty.
"Byl hodně vysoký, a taky měl tmavé vlasy," popisovala horlivě, "prý jste byli hodně dobří kamarádi. Taky říkal, že nemáš ráda jahodový džus a vyprávěl mi, jak jste chodili na zmrzlinu. Tam k tomu vysokýmu pánovi s tou legrační čepicí."
"K Lennymu?" střílela jsem od boku. Neměl jsem ponětí, o kom to teď celou dobu mluví. Proč ten neznámy nešel rovnou za mnou a musel otravovat malou? Zvlášť tak pozdě...
"A co po tobě chtěl?" zeptala jsem se. Nellie nakrabatila čelíčko a usilovně přemýšlela.
" Nevím. Jen si se mnou hezky povídal. Ale kdyby sis prý nevzpoměla kdo je, mám ti říct jméno," prohlásila. "Tyler. Tyler Johnson."

Srdce se mi děsem zastavilo. Tyler? Ne, to není možné...

"Neříkala jsi mi o něm," pokračovala obviňujícím hláskem. Nejspíš si mého nepřítomného výrazu nevšimla.

Možná že to jméno popletla... Znám hodně tmavovlasých vysokých kluků jménem Tyler... Wood, Smith,... Fajn, tak moc jich není.

"...Prý by si s tebou rád promluvil, ale nemůže," brebentila zatím dál. "Alice! Ty mě ale vůbec neposloucháš!"

Bože! To jsem si už nevytrpěla dost?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K - SB K - SB | Web | 22. listopadu 2011 v 16:33 | Reagovat

Mockrát děkuju  za povídku, je opravdu překrásná - jak jsi věděla, že mám pro horory slabost? :-D A ten Tyler bude určitě její bývalý, který zemřel (aspoň mám takový pocit). Skvěle napsané, obdivuju, jak máš úžasnou slovní zásobu. Krása! Těším se na další část... :-)

2 Lacy Lacy | Web | 23. listopadu 2011 v 21:16 | Reagovat

:-) každý, kdo si přečte alespoň jednu tvojí povídku hned uhádne, že máš pro hohory slabost...

3 Miri Miri | Web | 24. listopadu 2011 v 9:16 | Reagovat

Dobře se čte, je to poutavý, ale ne uspěchaný. Líbí se mi to. Díky
Těším se na pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama