2. kapitola

4. listopadu 2011 v 19:11 | Lacy |  Útěk
Po měsíci další kapitola :-).



Když se ráno Ebony probudila, první, co uviděla, byl kamenný strop posetý krápníky. Srážela se na něm voda, která jí kapala na spacák. Povzdechla si a šoupla se z dosahu vody, otočila se na bok směrem k Samovi a chvíli si ho zamyšleně prohlížela. ' Otec se nikdy nezmínil, že by měl kamráda jménem Sam' pomyslela si. ' A já se ani nikdy neptala na něco takového. Neměla jsem důvod.' usmála se Ebony, 'a mluvit s tátou o minulosti je fakt sebevražda. Ty jeho historky z mládí, to byl fakt nářez.' povzdechla si, 'Bude mi chybět. On i mamka.' Ebony si uvědomila, že jí po tváři stéka zbloudilá slza.
Vylezla ze spacáku a prohrabala věci u hlavy své postele. Večer už byla dost unavená, takže ze sebe servala bundu a mikinu - se skládáním se neobtěžovala - a sundala boty, plácla sebou do provizorního lůžka a do minuty vytuhla.

Protože od včerejšího oběda nic nejedla ani nepila, její žaludek jí to dával jasně najevo. V puse měla vyschlo a vyprahlé rty si v jednom kuse olizovala. 'Sakra! Doufám, že tu má Sam nějaké jídlo,' pomyslela si a začala hledat v kupě Samových věcí něco k jídlu a pití. Nic tam ale nenašla a Sama se jí kvůli tomu nechtělo budit. Sedla si na zem a zády se opřela o stěnu jeskyně. Byla vlhká, studená a nerovnosti na jejím povrchu tlačily Ebony do zad, ale dalo se to přežít.

Usmála se, když si vzpomněla na včerejší večer, kdy si povídala se Samem až do noci. Ikdyž občas nepříjemně poučoval, byla s ním sranda. Řekl jí toho hodně o tátovi, o tom, jak spolu chodili na střední. Ebony by nikdy nevěřila, že by její táta vyváděl takové skopičiny. Sam jí vyprávěl hodně historek, při kterých dostávala záchvaty smíchu a líčil jí včechny tátovy trapasy. O téhle záškodnické stránce života jí táta nikdy nevyprávěl. Měla pocit, že ho najednou zná o dost lépe. Škoda jen, že se všechny tyhle věci dozvídá teprve teď. Vždyť ani neví, jestli její táta naživu. Povzdechla si. Ne, na tohle není čas myslet. Musí prostě věřit, že se jemu ani mamce nic nestalo. Nic jiného jí totiž nezbývá.

"Ty už si vzhůru?"
Ebony sebou trhla. Sam se právě hrabal z postele a něco hledal ve své velké krosně. Po chvíli přehrabování z něj vytáhl dvoulitrovku vody. Nejspíš nečekal na svou otázku odpověď.

"Na, chytej!" hodil jí Ebony. Ta jí chytila a dychtivě se napila.
"Máš hlad?" zeptal se Sam. Ze svého batohu vyndaval na zem chleba, nůž, sýr a další věci.
"Jako vlk," usmála se Ebony a sedla si na zem.

Chvíli jen tak mlčky jedli - Sam nebyl člověk, kterému by vadilo takové to trapné ticho, ale pak se Ebony neudržela a zeptala se Sama na otázku, která jí vrtala v hlavě už od včerejšího večera.
"Poslyš, Same," začala opatrně, "jak to, že toho víš tolik o té knize, onyxu a vlkodlacích?" Sam chvíli žvýkal a přemýšlel, ale pak polkl a smutně se Ebony do očí.
"To je čistě moje věc. Řeknu ti jen tohle - už sem se s nimi kdysi setkal. Je to pro mě dost bolestivé a nerad bych se k tomu vracel."
No super, to toho řekl. Ale vrtat se v tom se Ebony moc nechtělo - přece jenom to byla jeho věc. A ať už to bylo cokoli, patrně to bylo něco dost tragického. Možná že s tím měl něco společného i její táta...
"Ebony?" trhla sebou. Chvilkový splín už evidentně Sama opustil.
"No?"
"Říkala jsi, že včera jsi někam schovala tu knihu." zeptal se Sam, "kam přesně jsi ji schovala?"
"Do stromu, hned vedle skály. Půjdeme teď?" navrhla a otřepala si ruce od drobečků. Oba už dojedli a Sam už před chvílí začal balit. Zatím neřekl, kam se chystají, ikdyž Ebony pochybovala, že by vlkodlakům dokázali utéct.
"Ne, zatím ne. Vyrazíme až za hodinu, půjdeme směrem k pobřeží. Mám tam přítele, který by nám mohl pomoci."
"Ok." pokrčila Ebony rameny. Sedla si na bobek a začala balit svůj spacák. Trvalo jí nejméně deset minut, než se jí podařilo zpola nacpat ho do obalu.

"Nejde ti to, co?" smál se Sam. On měl na rozdíl od Ebony dávno sbaleno a teď rovnal potraviny do své velké krosny.
"Nemám v tom praxi," vymlouvala se Ebony. Ale nakonec se jí to stejně podařilo. Kecla si na zem a pak se znenadání rozesmála. "Blbej spacák."

Opřela se a sledovala vlhkou stěnu jeskyně, která se ve slunečním světle krásně třpytila. Trochu se zasnila a přemýšlela o všech těch věcech. O magii, rodině, vlcích, lese a domově... Domově. Kdo ví, co bude příštích pár dní, týdnů nebo měsíců nazývat domovem. Nikdo nemá tušení, jak celá tahle zabijácká honička skončí.

Přejela rukou po skále a na na prstu jí ulpěly drobné kapičky vody. Třpitily se jako hvězdy... a jako Eboniny slzy. Proč proboha? Proč ona? Ach, co by dala za možnost vrátit se domů. Dala by za to vše na světě. Ne, úplně by jí stačilo vědět, zda je její rodina a přátelé v pořádku. Všichni sousedé, přátele její i přátelé rodičů. Všichni ti nevinní lidé, kteří umřeli kvůli ní. Nebylo správné, aby kvůli tomu zemřeli. Ebony se zachvěla hrůzou. Ti vlkodlaci v sobě určitě nemají ani špetku lidskosti. Jak by mohli, když udělali všechna ta zvěrstva, Ebony na vlastní oči viděla, jak zapálili kostel, krásnou stavbu a chloubu jejich města - a plnou lidí. Kdy tohle sakra skončí?

Povzdechla si. Ne, to nikdo neví. Přejela ukazováčkem po žilkatém povrchu kamene, pečlivě objela všechny výčnělky a prohlubně. Kámen byl příjemně chladný, zdálo se, jako by se chvěl. Ebony na něj přitiskla obě dlaně a strnula, kámen tlumeně duněl - čím dál tím víc. Zaklonila hlavu a pozorovala strop posetý krápníky - celý se chvěl. Po chvíli se jeden z krápníků odlomil a dopadl těsně vedle východu z jeskyně. Ebony se rozhlédla a šla směrem k tmavému konci jeskyně. Byla podlouhlá a oválná, pomalu přecházela do tmy, takže Ebony jistě nevěděla, co na ni čeká. Šla dál a dál, neviděla si ani na špičku nosu, držela se u stěny jeskyně a obezřetně postupovala vpřed. Chodba se zužovala, zatímco dunění sílilo a sílilo, až se celá jeskyně otřásala. Ebony napadla zvláštní věc. Vrátila se zpátky a běžela rovnou k Samovi. Ten přivazoval poslední deku ke své krosně a utahoval popruhy. Vesele se na ní obrátil.

"Cos tam hledala? Poklad?" Ebony ho ignorovala.
"Same? Jseš si jistý, že tohle je jediný vchod?" zeptala se nervózně. Sam se napřímil a strnul. Obezřetně se rozhlížel a pohled mu utkvěl na něčem ve tmě na konci jeskyně.
"Vem si věci a utíkej!" zařval. Ebony vyděšeně čapla věci a utíkala za Samem. Ale dříve, než se dostali k východu se ze tmy vyřítili vlkodlaci. Byli obrovští, Ebony sahali témeř po ramena, husté chlupy měli slepené zaschlou krví, od tlam jim kapaly sliny a upírali na ně odporné a krví podlité oči. Zvlášt ten vepředu připadal Ebony odporný. Měl zláštní, svým způsobem inteligentní pohled a Ebony z něj naskočila husí kůže.
"Nestůj tam jak tvrdý Y, utíkej!" řval na ni Sam zoufale. Ebony se rychle probrala z tranzu a utíkala. Kameny ze stropu se pomalu drobily, padaly kolem a zvuk jejich dopadů se odrážel od stěn. Ohlédla se a přes smršť kamení zahlédla, jak vlci cení zuby a od tlam jim kapají sliny. Zrychlila a řítila se kamenným tunelem.

Ulevilo se jí, když se konečně dostala ven, na sluneční světlo. Sam měl pár metrů náskok, utíkal podél skály a mířil na opačnou stranu mýtiny. Ebony ale zatočila doleva, ke stromu, kde včera ukryla knihu. Slyšela, jak na ní Sam něco volá, ale přes hukot větru nebyla zchopna rozeznat jednotlivá slova. Vzala knihu a zuřivě sprintovala, zvuk jejího srdce a její dech byl silnější než ječení větru. Ohlédla se dozadu, aby zkontrolovala východ z jeskyně, ale žádnou vlčí hlavu díkybohu nespatřila. Jakmile se dostali z mýtiny, běželi ještě zhruba dalších pět set metrů, než Sam zpomalil, aby ho Ebony mohla doběhnout. Nezdál se ani moc zadýchaný, zato Ebony sotva popadala dech. Měla pocit, že pokud se v příští minutě nenapije, asi se zhroutí, srdce jí divoce bušilo a ona si musela sednout, aby jí se jí nepodlomila kolena.

"Krucinál," ulevila si. Sam se posadil vedle ní a popřel se zády o kmen. Ze svého batohu vytáhl lahev vody a podal jí Ebony.
"Na, tady máš. Většina zásob tam zůstala, ale něco málo tu mám."
"Dík. Doufám, že ten tvůj přítel má něco k jídlu." podotkla Ebony.
"Taky doufám." povzdechl si Sam,. "Sakra, jak nás mohli vyčmuchat?" položil si hlavu do dlaní, "nikde jsem nenechal žádné stopy, a i ten druhý vchod do jeskyně byl pečlivě zamaskovaný. Tak jak, jak se tam proboha mohli dostat?"
"Mě se neptej," pokrčila Ebony rameny a změnila téma. "Jak daleko je to k tvému záhadnému příteli?"
"Zhruba dvě hodiny - a není to žádný záhadný přítel," zdůraznil, "znal se i s tvým tátou - ze střední."
"Taťka měl hodně přátel, co? " zasmála se Ebony.
"Tak nějak," přikývl Sam. Pak s hlasitým hekáním vstal a zahleděl se zpátky skrz hustý porost.
"Myslím, že tihle nás pronásledovat nebudou," přemýšlel nahlas, "nejspíš tam teď prohledávají v lidských podobách naše věci a snaží se najít knihu nebo ten přívěšek."
"Jasně," kývla na souhlas Ebony a snažila se, aby nebylo vidět, jak jí to překvapilo. V lidských podobách? Ty stvůry mají i lidskou tvář? Otřásla se. Musí být minimálně stejně tak odporná jako oni sami. Tedy, ne že by to nečekala, v mnoha příbězích se píše o přeměně v lidskou podobu a naopak, ale ve všech příbězích také vypustili fakt, že normálnímu člověku jsou tak po prsa a mají hnusné hypnotické oči.

"Asi bychom měli vyrazit," připomněla. Sam si povzdechl, pomohl Ebony na nohy a hodil si krosnu na záda.
"Ale nepočítej s tím, že tam zůstaneme na dlouho," připomněl, "jenom doplníme zásoby, přespíme a vyrážíme znova na cestu," zadíval se Ebony do očí. "Čeká nás dlouhá a nebezpečná cesta. Není jisté, zda se vůbec vrátíme."
Sice to Ebony později popírala, ale při této myšlence jí začaly v očích štípat slzy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miri Miri | Web | 7. listopadu 2011 v 12:50 | Reagovat

Hezky se to rozvíjí, mně osobně tam v jednu chvíli vadilo, že se tam třikrát po sobě v celkem malých odstupech opakovalo slovo evidentně, ale to je jen malý technický postřeh.
Těším se na pokračování :-)

2 K K | Web | 17. listopadu 2011 v 17:32 | Reagovat

Krásně a poutavě píšeš, přesně tenhle styl psaní miluju a vyhledávám. Už se těším na pokračování, vypadá to víc než zajímavě! Nechtěly by jste spřátelit? Moc se mi líbí váš blog a povídky. Až se rozhodnete, napište mi prosím na blog. Díky předem

3 K - SB K - SB | Web | 20. listopadu 2011 v 9:55 | Reagovat

To jsem ráda, jdu si vás přidat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama