Listopad 2011

Přežila jsem to - a to je povzbuzující

26. listopadu 2011 v 17:59 | Lacy |  Lacy
Sednout, zahrát, vstát a uklonit se. Hmm, co je na tom těžkého? Já vám to povím. Všechno! Sednout si, aniž bych do něčeho kopla nebo praštila kytarou, zahrát něco těma nepříjemné ulepenýma rukama a hlavně uklidnit se. To poslední je vlastně to nejdůležitější a pro mě také to nejtěžší, protože jakmile si sednu a kouknu do publika, vím, že mám problém.

Ale tentokrát to nebylo zas tak špatné, tréma ze mě spadla zhruba v polovině první sladby (úžasné španělské) a pak už jsem to nějak dala :). Sice jsem dohromady udělala pár drobných chyb (drobných, leč zásadních :)), ale podle ségry a rodičů se to dalo poslouchat.

Kluk, co šel přede mnou, na tom byl podstatně hůř. Byl zhruba stejně starý a připomínal mi mě na mé první a jediné kytarové soutěži - tenkrát jsem měla takovou trému, že jsem se jen tak tak udržela na nohou a nesložila tam před porotou na zem. Měla jsem chuť k němu jít a říct mu: Neboj, to zvládneš.

Ale stálo to za to, dostalo jsem oříškovou čokoládu - ta je momentálně v čokoládovém nebi (Bůh jí žehnej) a tatranku. Musím konstatovat, že obě se nedožily následujících dvou hodin :). Měly krásný život...

Zdroj obrázku: http://www.naprofil.cz/

P.S. Zemři, zlato! - část 2.

25. listopadu 2011 v 15:31 | Lacy |  Kratší povídky
Jaj! Právě jsem si to znovu přečetla -věřte mi, mým cílem nebylo udělat z toho jakýsi teenage blábol. Ale co se stalo, stalo se a v rámci příběhu bylo nutné tam jisté věci zapojit. Ale mohlo to dopadnout i hůř a to si nedělám srandu.

Část 2.

24. listopadu 2011 v 21:29 | Jolly |  Ztracená
"Sandy! Sandy! No tak vzbuď se!
Vypadá tak nádherně, když spí, ale kdybych jí nevzbudil, mohla by umrznout.
Sandy se probouzí a pokouší se vstát, ale její vlastní síly jí nestačí. John ji pomáhá a vzápětí ji do ruky tiskne horkou termosku s čajem.
"Děkuji ti, že ses vrátil." John ji zaujatě pozoruje a odpovídá: "Neunavuj se děkováním…já sliby plním."
Dívka smutně vzhlíží do chlapcových očí a přitom srká vařící čaj.
"Kam teď půjdeš?"
"Vůbec nevím, nemám teď nikoho, kdo by mi mohl pomoct.
Ale pro tebe by bylo opravdu lepší kdybys odešel a zapomněl na mě."
"To nepřipadá v úvahu…přeci tě tu nemohu takhle nechat. Pojď půjdeš se mnou."
Na záda si hází batoh a pomáhá dívce vstát. Ona se nebrání, ale ve tváři má nevěřícný obličej. "Proč to děláš...proč mi pomáháš?"
Chlapec zvedá hlavu ze země a jemným hlasem odpovídá:
"Protože něco ve mně mi říká abych ti pomohl."
Mlčky se spolu táhnou mezi alejí stromů, kde ptáčci zpívají do větví a z oken vysokých domů se odráží sluneční světlo. Z jedné strany si hrají malinké děti na pískovišti a jejich unavení rodičové se uvelebují na dřevěných lavičkách. Ve spících ulicích je nádherné ticho, ale chvílemi do něj vnikne štěkot tuláckých psů.
"Neboj za chvíli tam budeme"
Do dívčiných rtů vniká úsměv, i když nemá nejmenší tušení kam jdou.
Před očima se jim zjevuje dlouhá linie malinkatých domečků, které jsou tak barevně zbarvené a lidé, kteří po ránu pracují na zahrádce se usmívají a vypadají jako kdyby neměli žádné problémy.
"Zavři oči a pojď za mnou něco ti ukáži"
Mladík se snaží dívku přivést na jiné myšlenky.
V dívčině mysli: Kampak mě asi vede? Mám se bát nebo se radovat…?
Měla bych se správně strachovat…před tím kdo mi dal život.
Což je to nejstrašnější co může být.
Dívka vypadá zamyšleně a z úst ji sklouzává jemný úsměv. John ji vede po cestičce k jasně bílému domečku s červenou střechou, který svou jasností vybočuje z linie. John je zvědavý na její reakci a doufá, že ji bude moct nějak pomoci, i když zatím nemá tušení jak. Jen co se uklidní a vzpamatuje, vše mu poví.
John se bojí skutečnosti, protože takto vystrašenou dívku ještě nikdy neviděl…kdo mohl tak křehké dívce ublížit? Snad ji budu moct nějak pomoci.
"Tak můžeš otevřít oči a prosím tě neodmítej mou pomoc."
Dívka otevírá oči a před sebou vidí dívčí naklizený pokoj.
"Čí to je pokoj..a kdo vlastní tak krásný dům?"
Ten dům je mých rodičů a pokoj mé mladší sestry Lindy. Je na koleji a studuje střední školu,
domů se vrátí až za měsíc. Zatím ten pokoj bude sloužit tobě.
Dívce se radostí rozsvítily v očích hvězdičky.
"A nevadilo by to tvým rodičům a tvé sestře?"
"Linda je moc hodná a určitě by ti chtěla také pomoct a rodičům to nějak vysvětlím…třeba řeknu že jsi přijela na výměnný pobyt ohledně jazyku a školy… a odkud vlastně jsi…máš zvláštně zbarvený anglický přízvuk?"
"Popravdě…pocházím nedaleko odsud, z malinké vesničky jménem Darly ale vyrůstala jsem na druhé půlce zeměkoule."
"Další mi povíš až se umyješ a převlékneš…tady máš ručník a koupelna je hned za rohem.
Na postel ti položím nějaké oblečení, které Linda nenosí a z kterého už vyrostla.
A potom ti připravím něco k snědku."

Hlavně, aby mě tu nenašla a neublížila dalším lidem. Chlapec hledá na půdě Lindino nenošené oblečení a pořád přemýšlí o tom jakou má asi ta dívka minulost.
Sandy bloudí po chodbě a hledá koupelnu. Otvírá nějaké dveře a najednou na ní kouká smeták s kyblíkem. " No to je nejspíš úklidová komora" říká si pro sebe Sandy.
Chytá za kliku další dveře a údivem ztuhne. Vidí velikánský sprchový kout a vanu.
"Našla jsem to" volá na Johna.
"Hned budu hotová."
John začíná připravovat snídani a dává vodu na čaj. Dívka je krásně umytá a je zvědavá, co si vezme na sebe. Na posteli vidí vytahané, červené tričko a tmavé, pohodlné tepláky. Začíná na to na sebe soukat. Naproti ni je veliká skříň, pokryta zrcadlem, v kterém vidí osobu, do které vstoupilo nemalé štěstí.. "A teď ještě abych našla tu kuchyň."
Dívka jde po vůni čerstvého pečiva a vypadá to, že i správným směrem. John už čeká a pomalu se obává jestli to Sandy moc netrvá. Najednou slyší blížící se jemné krůčky.
Sandy vchází do dveří a před sebou vidí plný košík pečiva a na stole marmeládu a croasanty.
Sliny se jí už sbíhají a přitom cítí, že její žaludek už si pomalu začínal zvykat na malé množství jídla, které do sebe náhodně cpala po velkých pauzách. Po dlouhé době se cítí v bezpečí, tak jako to bývávalo doma.
"Tak se posaď." navádí jí John. A v mysli mu loudí, jak Lindino oblečení na Sandy plandá… je tak hubeňoučká a křehká, ale přitom už to není žádná malá holčička.
Nese ji na stůl čaj a podává ji košík s pečivem.
Sandy si rohlík pomazala máslem a marmeládou a pomalinku ho do sebe cpe.
John vidí jak její oči by jedli, ale její žaludek s nimi nesouhlasí.
"A kde jsou tvoji rodiče?" ptá se Sandy.
"Měli nějaké večerní jednání, a tak přespali v hotelu. Neboj se oni tě vřele uvítají a mám dojem, že se jim budeš líbit. Ale je tu jeden menší problém… to oblečení, co máš na sobě by poznali, ale neboj se, já už něco vymyslím.
Sandy spolkla poslední kus rohlíku a zapila ho čajem.
"Stačilo ti to?" ptá se John.
"Děkuji moc bylo to výborné."

P.S. Zemři, zlato! - 1.část

21. listopadu 2011 v 18:43 | Lacy |  Kratší povídky
Dneska odpoledne jsem si sedla k počítači. Sedla a chvíli jen tak zírala - když v tom se mi v hlavě rodil příběh. Krapet strašidelný, ale nevadí. A jelikož bych nejspíš neměla čas, chuť ani nápady tvořit něco delšího, udělám z toho povídku tak na dvě, tři, maximálně čtyři části. No prostě tak akorát.
Ráda bych jí věnovala Jolly a K, která sídlí na blogu fairysims.blog.cz a kterou já a Jolly můžeme hrdě nazývat spřáteleným blogem.
Přeji příjemné čtení!

2. kapitola

4. listopadu 2011 v 19:11 | Lacy |  Útěk
Po měsíci další kapitola :-).