Část 1. - Úvod

18. října 2011 v 12:51 | Jolly |  Ztracená

(děkuji Lacy za to , že mě přiměla začít s psaním….a děkuji moc za inspiraci jednomu člověku, kterého mám moc ráda.)

Utíká, aniž by věděla kam. Utíká, co jí síly stačí a přitom ji slzy stékají po tvářích a nohy už ani necítí. V hlavě má jen to, co s ní asi bude a jestli ještě někdy uvidí své adoptované rodiče. "Stůj!" někdo za ní křičí. Najednou za sebou slyší dupání. Bojí se zastavit, ale už nemá sílu běžet dál. Pomalu se otáčí a před sebou vidí urostlého mladíka s milým úsměvem.
"Kdo jsi?" ptá se mladík.
Dívka slova bezdechu nenachází, ale přesto pochvíli odpovídá.
"Jsem Sandy"
"Stalo se ti něco?" vyzvídá upřímně mladík.
"To je na dlouhé vyprávění a navíc kdo jsi vůbec ty?"
"Já jsem John a pocházím odsud, z Anglie, ale tebe tu vidím prvně."
"Psst !!"okřikla ho Sandy. " Musíme se schovat než bude pozdě."
Bere mladíka za ruku a táhne ho do nejbližšího podchodu. "Tady nás snad nikdo nenajde."
V mladíkově mysli: Proč tak krásná dívka se schovává?
Proč klukům z okna nemává?
Proč tak ušmudlaná, sama sebou ovládaná
po prvním pohledu se mnou zamávala…
Blonďatá dívka si lehce sedá na zem na svou hnědou mikinu a stále ji na tvářích stékají marné slzy, kterým se do cesty postavil jeden pramínek z jejich vlasů. Její krásné modré oči vykukují zpoza ofiny a snaží se proniknout do úst a něco říci. Do řeči však vstoupí mladík. "Před kým se schováváš?" "Promiň, to ti nemohu říci, nechci, aby ublížila i tobě." Zlatovlasá dívka začíná znovu plakat. "Prosím, nebreč, u srdce mě to bolí, když vidím tak křehkou dívku plakat."
Se vzlyky ze sebe dívka vydává pár slov. "Prosím, věř mi a radši jdi, ona by si tě našla a bez tvého srdce neodešla." "Uklidni se, přinesu ti pití a nějaké jídlo a seženu nějaké čisté a teplé oblečení a potom mi vše postupně povíš. Nikam nechoď a zůstaň tady, já ti slibuji, že se brzy vrátím."
V dívčině mysli: Nikdy bych cizímu člověku nevěřila a nedůvěřovala, ale k Johnovi mě něco
táhne a nemám teď nablízku nikoho, komu bych mohla důvěřovat.
Třeba on je ten pravý, kdo mi může pomoci…
Venku se začíná stmívat a v jarním období nejsou zrovna teplé noci. John se ještě nevrátil a dívka se už hlady ani nezvedne.
Vysílením usíná…



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miri Miri | Web | 20. října 2011 v 15:22 | Reagovat

Nevím co říct :-) je to jeden z příběhů u kterého mám pocit a neumím se vyjádřit
Určitě se těším na pokračování a snad se vyjádřím později ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama