1. kapitola

15. října 2011 v 16:55 | Lacy |  Útěk
Tuto kapitolku bych ráda věnovala Jolly (jak jinak) a své úžasné sestře Zuzce. Merci, za to že jsi :-)



Dívka běžela hustým lesem. Vítr jí šlehal do očí a drobné jehličky a kamínky se jí zarývaly do bosých nohou. Na prsou dřžela malou odrbanou knížečku a pevně ji k sobě tiskla, jako malé dítě když drží hračku. Každou chvíli se otočila, aby zkontrolovala, zda za ní někdo nebo něco neběží. Po chvíli se zastavila a opřela se zády o strom. Byla zadýchaná a uřícená, evidentně na okraji svých sil. Očima bedlivě prozkoumávala své okolí a při každém, byť jen nepatrném šustnutí polekaně nadskočila. Knihu stále svírala na hrudi.
V hustém křoví zapraskaly větve. Cukla sebou a obezřetně, po špičkách se začala plížit ke křovisku. Potichu sebrala ze země tlustou těžkou větev, oči stále upřené na křoví a pevně ji sevřela, připravena použít ji jako zbraň. Sykla bolestí, když se jí větvička zaryla hluboko do chodidla a šlahoun jí udělal přes lýtka dlouhý škrábanec. Pomalu se sklonila ke křoví a jedním rychlým pohybem ho rozhrnula. Nikdo tam nebyl a dívka se vyčarpaně sesula k zemi.
Jsem jen paranoidní, uklidňovala se. Nemohou vědět, kam jsem utekla. Nikdo mě neviděl a navíc, otec říkal, že v tomto lese jsem před nimi v bezpečí. Chvíli jen tak seděla, když si všimla zvířecí stopy ve křoví. Vstala a poklekla před ní. Lehce po ní přejela prsty a zkoumavě si ji prohlédla. A sakra, zaklela. Biologie nebyla zrovna její silná stránka, ale vlčí stopu by poznal i úplný blbec, což naštěstí Ebony nebyla.
Vyběhla. Cítila, jak se její tělo třese a viděla rozmazaně přes závoj slz. Upadla a uhodila se do hlavy, až se jí zatmělo před očima ale rychle vyskočila a běžela dál, knihu stále sevřenou v rukách. Její zkrvavené nohy se zarývaly do měkké půdy, rychle se kmitaly. V dáli zavyl vlk a postupně se k němu přidávaly další hlasy v žalostém tónu. Byla sice vystrašená jako nikdy jindy, ale zároveň se cítila mocná a silná, jako amazonka, žena, která chrání svůj kmen a lid před záhubou. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát o poznání blíže. Zajíkla se, škobrtla a hned zrychlila. Sice neměla konkrétní představu kam běží, ale věděla, že na útesu bude v bezpečí. Alespoň otec to říkal. Matně si vzpomínala, že tu už někdy byla. Nejspíš ještě jako dítě, kdy ji otec brával na výlety po okolí. Seběhla strmý svah, cestou párkrát upadla ale nakonec doběhla na malou mýtinu obklopenou vysokou a strmou skálou.
Věděla že ji zbývá málo času. Pod skálou zahlédla větev, která by se dobře hodila jako zbraň. Doběhla tam a sebrala ji, do hluboké vypoukliny strčila knihu a zakryla ji listím a křáčím. Vlk znovu zavyl, byl velmi blízko. Dívce přejel mráz po zádech. Napřímila se a zaujala bojový postoj. Očima těkala ze sromu na strom, z keře na keř, připravena postavit se jim čelem.
Když vtom ji nějaká ruka zakryla ústa a škubnutím ji strhla k sobě. Kousala, divoce kolem sebe kopala nohama a snažila se únosce odstrčit. Byl ale silný a její úsilí přišlo vniveč. Táhl jí tmavou, úzkou chodbou a každou chvíli škobrtla nohou o kámen nebo výčnělek. Po chvíli jí pustil.
Stáli v prostorné kulovité jeskyni. Stop byl celkem vysoký, plný krápníků a každou chvíli jí káplo na záda. Malou skulinkou sem pronikal proužek slunečního světla, takže si mohla dobře prohlédnout svého únosce.
Byl velmi vysoký, snědý, na tváři strniště, měl černé rozježené vlasy v culíku a od levého spánku k čelisti mu vedla dlouhá rudá jizva. Oblečný byl do kostkované košile a džínů.
"K-k-kdo jste?" vykoktala a ustoupila dozadu, "C-c-co po mně chcete? Co se to děje?" vypadalo, že se co nevidět rozbrečí.
"Neboj, to bude dobré. Jsi v bezpečí," pohladil dívku po rameni.
"Kdo jste?" ucukla před jeho rukou a couvala, až se zády opřela o stěnu jeskyně.
"Jsem Sam, přítel tvého otce, Charlese."
"Táta se o vás nikdy nezmiňoval." měřila si ho nedůvěřivě Ebony.
"Je to už hodně dávno. Chodili jsme spolu na střední," usmál se Sam, "a byli jsme blízcí přátelé. A ty jsi Ebony, pokud se nemýlím."
"To jsem," kývla, "a sice nevím, odkud znáte moje jméno a nikdy jsem jsme se nesetkali, ale jste jediný člověk, který je nejspíš naživu. Já... já nic nechápu, co se to děje? Ty stvůry, vlci nebo co to je mě pronásledovali. A od té doby, co jsem utekla z toho kostela, jsem kromě vás neviděla žádného člověka. A jediné co mi otec řekl než přišli bylo, že musím uchránit tu knihu a jít k útesu."
"Trochu moc otázek najednou, ale pokusím se ti to vysvětlit. Ano, jsou to vlkodlaci." začal Sam vyprávět a pomalu přecházel z rohu do rohu, "ale žádná roztomilá zvířátka z Twilight, ale krvežíznivé nestvůry. Není skoro žádná šance, jak jim uniknout. Jsou silní a rychlí. A jdou po tobě." kývl směrem k Ebony.
"Jdou po té knize?" zeptala se Ebony.
"Ano, a nejenom po ní. Jdou i po tvém přívesku a po tobě samotné."
"Cože?" nevěřila svým uším. Tahle šílenost se jí začínala čím dál tím míň líbit. Nevědomky si sáhla na krk a přejela prsty po hladkém onyxu.Byl to celkem velký kámen na dlouhém stříbrném řetízku. Byly na něm podivné zkroucené runy, na dotek dobře znatelné.
"Je to divné, ale je to pravda. Věděl Charles o tom, že ho máš?" zeptal se Sam a zadíval se na Ebony svýma černýma očima.
"Jo, věděl. Bylo to... divné." odpověděla odtažitě. Co po ní ten týpek sakra chce?
"Nech mě hádat - reagoval moc přehnaně, i když to je jen hloupý bezvýznamný přívěsek." nadhodil.
Ebony zavzpomínala na večer, kdy ho našla. Válel se na písčitém břehu řeky a černý onyx se blyštěl jako hvězda. Nevěděla co, ale něco ji k tomu náhrdelníku táhlo. Jako by byl součástí jí samé. Pamatovala si, jak jí projel divný pocit, když si ho nandala, a jak otec zbledl, když ho uviděl a...
"Tati?" křičela drobná černovlasá dívka. Nakukovala do staré dřevěné kůlny a opírala se o dveře. "Kde seš, prosimtě? Máma tě už půl hodiny volá k večeři."
"Minutku zlatíčko," ozvalo se zpoza vysokého regálu, které se nebezpečně kymácel vedle okna a po chvíli se vynořil vysoký muž s hnědými kudrnatými vlasy a ďolíčky ve tvářích.
"Tak co, užili jste si to s Evou?" zeptal se, zatímco si otíral ruce do kusu hadru.
"No, Eva nakonec onemocněla, a tak jsem se šla projít k řece sama. Ale podívej, co jsem našla!" natáhla dívka ruku s řetízkem a přívěškem, velkým černým onyxem. Zasvítilo na něj slunce a na lesknoucím se kameni byli jasně vyryté spirálkovité symboly.
"Ležel tam na břehu, v písku. Docela hezký, ne?"
"Panebože," zalapal muž po dechu. Opřel se o parapet a celý bledý si přívešek prohlížel.
"Hej, co se děje?" nakrčila dívka obočí. "Řekla jsem něco blbě?"
Muž stále lapal po dechu, něco si šeptal jako smyslů zbavený a neustále hleděl na blyštící se onyx. "Samozřejmě... pochopitelně.... spravedlivá odplata za to co jsem udělal..." šeptal, témeř pološílený a začal se kolébat ze strany na stranu.
"Táto? Tatínku!"
"Má dcera... ne,prosím ne!Tak dávno...tak dávno... tak dávno!!
"Táto, co se děje?" témeř brečela dívka. "Tatínku, podívej se na mě, notak, mluv na mě!"
Muž se oklepal a odtrhl oči od kamene. Chvíli se ještě opíral, ale když se mu do obličeje vrátila normální barva, dřepl si před Ebony a zadíval se jí do čokoládových očí.
"Eb..." oslovil ji zdrobnělinou a nepřestával se jí dívat do očí, "musím ti něco ukázat. Zapamatuj si to prosím, je to velmi, velmi důležité..."

"Ten večer, co jsem ho našla, se zmínil poprvé o té knize." zašeptala překvapeně.
"Pochopitelně," kývla Sam. "Mimochodem, kde je ta kniha teď?"
"Venku," přiznala se Ebony, "schovala jsem jí do stromu, aby jí ti hnusáci nenašli."
"No, teď už s tím nic neuděláme," povzdechl si Sam, "nechci riskovat, vracet se tam teď by bylo nebezpečné. Až později."
"Co je na té knize tak zvláštního?" zeptala se zvědavě Ebony.
"Cože?"
"Proč jí ti vlkodlaci chtějí? Co je na ní tak speciálního?" zopakovala svoji otázku.
"Nechtějí jenom tu knihu," zkousl si Sam ret, "oni chtějí i tebe a ten onyx."
"Proč proboha?"
"Je to součást staré mocné kletby."
"Jasně, kletby." řekla sarkasticky, "hele, nerada vám kazím naděje, ale takové věci jako je magie" máchla Ebony rukama "a tak, to prostě neexistuje." zdůraznila poslední slovo.
"Vážně?" vytáhl Sam obočí a opřel se ležérně o skálu. "A ty vlkodlačí potvory, ten onyxový přívěšek, to je podle tebe úplně normální, to všechno má podle tebe racionální vysvětlení?"
"Ten onyx je jen pitomej přívěšek." prohlásila Ebony.
"Něco ti ukážu," řekl Sam a natáhl se po přívěšku. Ebony ucukla.
"Hej, co to vyvádíte?" vyštěkla. Onyx chytla do rukou a nervózně ho třela.
"Klid, nechci ti ho sebrat," uklidňoval jí Sam. "Chci ti jen něco ukázat."
Pustila tedy přívěšek a spustila ruce podél těla. Sam ho vzal a jemně pohladil palcem ruky.
"Vidíš?" zašeptal. Zorničky měl rozšířené a zhypnotizovaně pozoroval kámen. Ten po nějaké chvíli začal měnit barvy. Nejprve dostal zelený nádech, poté přešel na cihlově oranžovou barvu, pak zmodral, zežloutl, zbělal a... PRÁSK!! ozvala se ohlušující rána. Odrážela se ode zdí jeskyně a Ebony měla pocit, že jí snad prasknou bubínky. Vyšlehl oslepující záblesk světla a Sama to odmršitilo na zeď. Tvrdě narazil a poté se sesunul na písčitou zem.
"Panebože!" vykřikla Ebony a přiběhla k němu. Jemně ho propleskla po tváři a dávala si velký pozor, aby se ho kámen znovu nedotkl. Nechtěla si představit, co by se tentokrát stalo. Po chvíli Sam otevřel oči a usmál se.
"Už mi věříš?"
"Jo, sakra, věřim. Vy ste fakt blázen. Proč ste to udělal, když jste věděl, co to umí?" Hubovala ho Ebony. Sam jen mávl rukou.
"Dyť se nic nestalo. Ale sekýrovat umíš jako tvoje máma, to se musí nechat."
Ebony se jen ušklíbla. S tím týpkem se sebevražednými sklony se kamarádil můj taťka? No potěš pánbuůh.
"Předtím než jste sebou nechal praštit o zeď," řekla ostře Ebony - neušlo jí, že Sam obrátil oči v sloup jako nějaký puberťák-, "jste se říkal, že jdou i po mě. Proč?"
"Ty jsi oběť. Obětují tě a v tvé krvi smočí přívěsek. Je velmi starý, existuje už od samého vzniku světa. Je to velmi mocný předmět, ale jen pouhá setinka moci, kterou měl a má vlčí král. Kdyby ho osvobodili, bylo by to zlé. Vlky nezajímá nic jiného než krev, krev a krev."
"Ou," zašklebila se Ebony. "Takže se jen postarat, aby mě nedostali a nezabili."
"Dá se říct," přikývl Sam.
"Takže to je všechno?"
"Jo, to je všechno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miri Miri | Web | 17. října 2011 v 15:28 | Reagovat

Pěkné :D, bude to mít pokračování? Jestli ano, tak co nejdřív prosím. Už jsem napnutá :-D

2 Nikola Nikola | 25. prosince 2011 v 22:10 | Reagovat

Reknu vam ze neumite psat ani jedna... za takovyhle psanicka by se meli vypichovat oci... Ne jako u Petra Parlere ale jako za inkvizice

3 Petra Petra | 25. prosince 2011 v 22:20 | Reagovat

Si zabila Nikco :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama